Ophélia Tiziana D'Aversa

25. listopadu 2016 v 9:33 |  Postavy - ženy

Nick: Blake
Věk: 29
Povolání: Forenzní antropoložka / patoložka
Bydlí v: DŮM
Faceclaim: Chiara Ferragni



Vzhled:
Ophélia je zhruba sto sedmdesát sedm centimetrů vysoká žena, čímž snadno může ve výšce konkurovat mužům a ať se jim to už líbí nebo ne? Pak jim až převelice snadno hledí do očí se svým mírně nadřazeným postojem chytré horákyně. Stačí však jeden pohyb navíc a hned se vám naskytne pohled na pár vyčnívajících klíčních kostí, díky nimž rozhodně nepůsobí zrovna dvakrát zdravě. Spíš jako typická modelka, co si za pár let či měsíců užene anorexii. Navzdory tomuto faktu, se může zařadit k těm ženám, co dokáží sníst úplně všechno a na váze nepřiberou ani kilo. Tuto skutečnost však sama přestala brát jako výhru možná díky zdravotním komplikacím ve své rodině spojené právě s dívčí útlou postavou.
Napoprvé vás nejspíše zaujmou podmanivé oči barvy čistých, zářivě modrých nebes. Zamrká a dostane všechno, co chce. Alespoň tomu tak bylo v době, kdy ještě žila ve své rodné zemi, Itálii. Když už jsme u těch očí, skoro vždy jsou orámovány černou tužkou nebo linkami a řasy jsou zvýrazněné natolik, aby se jim přidalo na kráse a vyniknutí. Hned pod nimi je ostře řezaný malý nosík, co jen přidává na útlosti a už zbývá jenom drobný, vykrojený horní rtík a ten plný spodní, do něhož se už nejeden muž s chutí zakousl.
Jde skutečně poznat, jak moc​ hubená je a to hned na první pohled. Namísto bujného dekoltu, jehož kypré vnady by opěvoval nejeden roztoužený teenager, se dostává pohledu na menší, přesto aspoň pevné dvojky, přesně takové, s nimiž si přijde jako hotová přistávací plocha pro všechna letadla na místním letišti. Stačí se položit na záda a nadělení je hotové. Zato nožky? Ty jsou pýchou. Dlouhé a štíhlé, sice možná za cenu, kdy pět kilo méně znamená podezírání z anorexie, na druhou stranu však dokonalou reklamu na všechny ty drahé, značkové botičky světa. Přesto jsou to především její pohyby, které působí více než ladně. Ať už vypadá jakkoliv, smyslná dokáže být v každé situaci.
Vzhledem k její lásce k módě a oblečení jí nejspíš nikdy neuvidíte dva dny po sobě v tom stejném. Nijak zvlášť své věci ale nedělí, ani si pečlivě nevybírá. Má ráda všechno - od sportovních legín přes romantické šaty na rande, kterých v poslední době nebylo tolik, jak by se dalo očekávat, kalhotové kostýmky nebo dokonalé večerní róby, jejichž cena by průměrného člověka přišla na víc jak půlku platu. A barvami? Podle chuti, žádné větší zaujetí v určité z nich. Snad jen zlatá. Zlatá je pro ni doplňkem, její vlastní duší, její barva.
Ophélia má na těle velmi mnoho tetování, jsou však malá a tak si při prvním setkání jen málokterých všimnete. Skládají se především z textu a z věcí, které má ráda. Citáty, pohádkové postavy, díky nimž se vrací do svého dětství a jednoduché znaky, jež pro ni mají jakýsi takový význam. Nejvíce výrazná je především jednoduchá obdoba diamantu na zápěstí u levé ruky. Z druhé strany nevybarvená mapa světa. Na té druhé dětská postavička kolouška Bambiho a o něco málo palců pod ním i Mickey Mouse. Žila těmito pohádkami a dodnes je jejím velkým fanouškem, ale to nahlas nikde nepronáší. Snad jen sbírka Disneyovek v jejím laptopu napovídá, při čem tak ráda za nocí usíná. Malá roztomilá mašlička schovaná pod dlouhými vlasy na zátylku. Zvedne-li ruku, co se většinou tiskne k boku, odhalí snad největší tetování, které skrývá a to citát. A další kupa malých důležitých tetování schovávajících se po celém těle, stačí jen hledat.

Vlastnosti:
Začneme od začátku - u představení. A také místa, kde slabodušší využijí to jediné, co stihli pochytit v hodinách literatury a dějepisu - svůj hloupý humor. Ophélia Tiziana. Jak každému dojde, je tato mladá žena na pokraji třicítky pojmenována po ženské hrdince z Hamleta, utopené v řece díky nešťastnému skoku a jednom z renesančních malířů, jakým se Itálie může chlubit na poli své působnosti. Ophélia je pozoruhodný prototyp ženy jednadvacátého století. Skutečná žena. Taková, jaké ženy bývají. Je stejně tak hloupá a v mnoha ohledech nevychovaná, jako je chytrá a znalá zvyklostí a tradic mnoha kultur. Stejně tak příšerná, připomínaje hladovou harpyji, dokáže být krásná jako pravá řecká bohyně z bájů a pověstí. Dokonalá jako nedokonalá, reálná jako výplod fantazie při větším množství pozření alkoholových drinků.
Hlavním znakem je určitá ženská smyslnost, kterou dokáže vložit do každého svého pohybu. Snad za to může přirozená elegance a temperament Italek či ona ambiciózní povaha, která ovládla její duši, jak do pohybu, tak do hlasu, kdo ví. Chraplavý hlas s typickým italským přízvukem pro mnohé muže působí sexy a exoticky, narozdíl od Ophéliina zpěvu totiž zní lahodně a příjemně na poslech, přímo až hladící po rozpálené duši. Takový, při němž si pomyslíte: Přečti mi večer pohádku. Odcituj poezii. Nebo jen mluv. Mluv, mluv!
Horkokrevnost jižanského původu se snoubí dokonale s až prudce ambiciózní povahou, kdy touží po uznání, po přízni ostatních, aby se koupali v jejích slovech, aby naslouchali tomu, co říká, jak chytře působí v daný okamžik. Jakpak by také ne, Ophélia je chytrá, přímo geniální - alespoň v některých oblastech týkajících se vědy a medicíny. A pokud jednou propadnete jejímu aktivnímu přístupu k bádání a odhalování neznámých krajin, nebude mít sebemenší problém nabídnout víc z tajů své duše a možná dokonce i tajemného jiskření sexuality a dráždivosti, neboť přízeň? Zaujetí ostatních v ní? To jest něco, po čem celým srdcem touží. Nejen díky tomu se její sebevědomí nachází vysoko, že leckdy odmítá uznat výhru někoho jiného a přiznat si porážku. To se pak její rty semknou do úzké linky, tvrdohlavost a neústupná povaha Italky jí kouká ze sytě modrých očí a je jasné, že pokud by měla pronést pochvalu na adresu dotyčného, pak to bude s hlubokou touhou ho příště nachytat při nějakém prohřešku a mít tak zpátky eso v rukávu. Leckdy ne jedno.
Přesto těžko říct, jak by reagovala, potkajíc někoho, kdo by ji ihned alespoň pohledem nepadl k nohám. Zatím se tento jev jevil jako zcela nemožný, neznámý. Nejspíš by se cítila hloupě, nechtěně a hledala by způsob, jak nad dotyčným vyzrát, jak ho přinutit vnímat ji jako vytouženou bytost, která nemá na světě konkurenci. Pocity, které znala z dětství a už nikdy je nechtěla zažít znovu. Snad proto z celého svého srdce touží po hodném muži, co bude stát při ní i v těch nejtěžších situací. Po někom, kdo bude jejím princem a odletí spolu s ní do vysněného světa, v němž racionalita hraje i nehraje svou roli. Po někom, kdo jí bude milovat i se všemi chybami, které si odmítá připustit, ač o nich moc dobře ví.
Neschopnost navázání dlouhodobějšího vztahu, ta nejspíše taktéž stojí za zmínku. Ať už by chtěla cokoliv v rámci lásky, je pro ni opravdu těžké to získat. Nikdy si ve vztahu není jistá, neboť neumí dávat, pouze přijímat. Spolu s těmito obavami se postupem času objevil i samotný problém s mužským pohlavím. Jestliže jsou hodní, flirtují s ní, chtějí ji dostat pod peřinu - to nevadí. Jestliže jsou na jejím pitevním stole a mrtvolně mlčí? Také není problém. Jsou-li jejími asistenty a snaží se získat podporu při dizertační práci? I tehdy se nic neděje. To vše zvládá. Jakmile však zvýší hlas, začnou jakkoliv vyhrožovat a ji to přinutí cítit se v ofenzivě, je zle. Opravdu, opravdu zle. Ale kdyby se tak skutečně někdy stalo, jak by se jen ubránila? Byla až příliš slabá, mohla se jen hněvat jako třicetiletá slepice či se schovat pod postel jako malá holka. A že se jí druhá možnost zdála jako ta lepší volba.
Naopak co se přátel týče, je to zase o něčem jiném. Nedělá jí problém za nikým přijít, ráda se seznamuje a baví se s lidmi, nikdy přitom nepřemýšlí nad tím, jak zlý by onen jedinec mohl být, jak moc by jí dokázal ublížit. Živé bytosti totiž neposoudí tak snadno jako ty mrtvé. Ti k ní promlouvají svými kostmi, svými tkáněmi, vyprávějí Ophélii příběhy o svém dětství, pohádky i kruté příběhy ze života, které se do nich vryly a mladá žena je tak snadno může odhalovat pomocí vědeckých metod a bádání. I proto si sem tam s nimi povídá, ačkoliv je jasné, že jí neodpoví. Ne tak, jak to vnímají normální lidé.

Zájmy:
Ač se to na první pohled nezdá, pak Ophélia nemá ráda život plný nudy a stereotypů. I přes fakt, že je neuvěřitelná puntičkářka v profesním životě a drží se zavedených postupů, je to právě osobní stránka, kde si dovoluje riskovat a popustit uzdu fantazii. Kdo by tedy řekl, že za tou pohlednou tvářičkou se bude skrývat dívka, jíž baví extrémní sporty jako bungee jumping, horolezectví, kiteboarding, paragliding, parkour, BMX, při kterém se pokaždé prakticky celá potluče, neboť motorka není její silným zázemím, avšak kdo by odolal tomu adrenalinu, kolujícímu v žilách? Doktorka? Ta určitě ne.
Navzdory těmto adrenalinovým sportům miluje i ty klidnější - jógu, kdy se své tělo snaží smotat do obtížných pozic s názvy zvířat, nebo tchaj-ťi, kterému se sem tam věnuje i ve svém pracovním nasazení. Co velmi obdivuje je krasobruslení, gymnastika a balet, jemuž se jako malá toužila věnovat, avšak její výška jí nedovolala hrát si na labutí princeznu, stejně jako obtížné držení těla a pozice nohou, kdy se dívky v tomto oboru často zraní. A vzhledem k její snad až přespříliš ambiciózní povaze? Ne, nedokázala by se vzdát kariéry ve věku pětatřiceti let.
Miluje klasické americké a britské veterány, přesto se může pyšnit malým - a notně potlučeným - mini cooperem, který už pamatoval lepší časy. Na svého broučka, jemuž s láskou přezdívá Herbie, však nedá dopustit a běda tomu, kdo by si dovolil na to červené zlatíčko byť jen ošklivě podívat. Zbožňuje umění, neboť to mělo velký dopad i na rozvoj z antropologického hlediska, ráda se prochází galeriemi, chodí na výstavy a do muzeí, kde ji lze zahlédnout, jak celé minuty sleduje svůj oblíbený kousek. Obdivuje talentované umělce, neboť tento druh nadání nikdy nepochytila - neumí malovat, tesat do mramoru sochy ani zpívat. A pokud si už pobrukuje, pak je to falešné až hrůza, což však Ophélii ani za mák nezajímá.
Na druhou stranu je schopna strávit hodiny v kuchyni při přípravě dobrého a kvalitního jídla, které si přes den v práci musela vynahrazovat rychlou objednávkou z čínského roznáškového servisu v podobě nudlí a knedlíčků. Kvůli snídani si klidně přivstane a spolu s rádiem si hlasitě - a falešně - brouká při míchání vajíček a opékání toustů.

Historie:
Ophélia Tiziana D'Aversa byla tím, čeho touží docílit každý rodič, aby se mohl při rodinných sešlostech chlubit, jakou úžasnou má dceru a čeho všeho dosáhla za svůj kratičký život. Byla tou, které ostatní děti záviděly, nad níž matky ohrnovaly nos ale přesto v duchu toužily, aby se jí jejich děti vyrovnaly, a otcové si ji představovali ve starší, přesto stále lolitkovsky svůdné podobě. Snad za to mohla její tvář, již od dětských let půvabná a zrozená pro zachycení na fotografiích. Plné rty, co už předem sváděly k polibkům. Nebo ty hluboké modré oči, jejichž barva se nedala označit za nebesky modrou jakožto spíše o hlubinu oceánu, tak nádherně syté a hluboké. Syté, výrazné, propalující až do posledního koutu duše, že často v její přítomnosti uhýbali pohledem. I to napomohlo Ophélii k jejímu odvážnému, později velmi provokativnímu chování tolik typického pro jižanské krásy s amciózním nasazením již od ranných let.
Pokud totiž mohla něčeho dosáhnout, pak po tom šla. Ocenění se jen hrnula, trofeje na poličkách přibývaly spolu s medailemi za vítězství v různých školních i celonárodních soutěžích, od recitací přes hru na klavír až po jazykovědné a inteligenční testy. Ophélia byla nadaným dítětem a i díky tomu vítězila v sourozenecké rivalitě se svými bratry. Přesto s nimi zpřetrhala kontakt díky jejich rozhodnutí vydat se na vojenskou dráhu, která jim moc dlouho nevydržela, zatímco malá Italka musela dokončovat školu a vybírat si obor, v němž chce prorazit díru do světa. A také, že si vybrala - antropologii, konkrétně její forenzní, kriminalistickou část společně s touhou prozkoumávat tkáně. Snad jen díky nadprůměrné inteligenci dokázala zvládat dva obory najednou a to konkrétně v Paříži, v ústavu soudního lékařství, kde si po několik let obohacovala znalosti a pohroužená do nového světa se brzy stala jednou z nejlepších studentek s výjimečnou dizertační prací, s ní prorazila díru do světa. Skoro doopravdy.
Každý mladé děvče chválil, všichni se o ní prali, přepláceli jeden druhého, aby si z Ophélie mohli urvat aspoň malý podíl. Alespoň maličkatý kousek z její slávy. Otec? Byl pyšný, jeden z těch amerických milionářů, kteří se zapojují do charit a dalších světových kampaní, které vyzdvihují jeho jméno a poukazují na dobré srdce. Ten, který si našel o mnoho mladší manželku v Itálii, kde trávil část své dovolené a do které se zamiloval. Alespoň na pár let, než potkal mladší a dle svých slov mnohem krásnější ženu. Matka? Bývalá herecká hvězda, jejíž sláva už vyprchala, ale přesto se stávala ozdobou večírků se svými historkami z natáčení a za oponou díky svému neutuchajícímu šarmu a přirozené eleganci, jíž zdědila Ophélia po ní. Zázemí měla sice rozporuplné, zato však po majetkové stránce tak dobré, aby nikdy nestrádala a mohla se po studiu v Paříži vydat na cestování po Evropě zakončené praxí v USA.
A pak tu byli její sourozenci - nejstarší Alexander Maxmiliano kráčející ve stopách svého otce. Premiant třídy, kapitán školního lacrosového týmu, předseda ve studentské radě. S nula charakterovými kazy to dotáhl daleko jako vystudovaný právník na Harvardu, momentálně mladší společník v jedné z těch důležitých právních společností, co si mohou dovolit luxusní prosklené kanceláře na Manhattanu. Jak jinak než zasnoubený s nějakou dědičkou hotelového impéria. Prostě dokonalý synáček.
Dalším na řadě byl Scott, jemuž Ophélia vždy přezdívala 'Scottie'. Z trucu, z touhy ho pozlobit, sama vlastně neví. Kdyby se jí někdo zeptal? Řekne, že si to ani nepamatuje. Scott byl starším sourozencem, přesně o celých jedenáct a půl měsíce. I od něj se očekávala disciplína stejně jako tomu bylo u Alexandera, avšak Scott si našel vlastní cestu, jak prorazit. Sport, adrenalin, to vše se sečetlo a spojilo dohromady. Sečteno, podtrženo - Scott byl příkladem, kdy se už jako středoškolský mladíček prosadil na poli závodů. Rychlá auta odjakživa patřila k němu. Matka protestovala, otec se nechal zviklat a bylo rozhodnuto. Další úspěšná kariéra plná peněz.
A pak tu byla Ophélia. Ta Ophélia, která mohla být hvězdou přehlídkových mol, jejíž tvář mohla zdobit obálky magazínů jako je Vogue a přesto si navzdory půvabu vybrala raději hrabání se ve hnijících nebo exhumovaných mrtvolách. Jen díky slávě, kterou si mezi vědátory vynesla, si jí otec nedovolil vydědit, avšak soběstačná Ophélia by si zvládla život zařídit sama. Kdyby tolik neutrácela za luxusní kousky v buticích a drahé značkové botičky, na nichž je tak trochu ujetá.
Jenže teď pustila svou slibně rozjetou kariéru v New Yorku a vydala se někam, kde se za ní nebude tyčit stín otce. Kde může být sama sebou bez ohledu na to, kdo je její otec a zda skutečně nepřipomíná svou matku, známou herečku z italských filmů. S kufrem v ruce, doporučením do místní nemocnice a útržkem letáku slibující společné bydlení s jakýmsi Nickem Lensonem se rozhodla vzít svůj život pevně do vlastních rukou.



 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama