Dangelo Abatti

12. února 2017 v 15:56 |  Postavy - muži
Hráčka: Markett
Faceclaim: Christopher McCrory
Povolání: Studium zaměřené na fotografie a média nedokončil, bere různé brigády
Věk: 19
Bydlí v: Městský byt


Vzhled:
Dangelo se již v dětství řadil mezi nejvyšší chlapce, nyní měří zhruba 185 centimetrů a stále není vyloučeno, že ještě poroste dál. Vlasy míval jako malý světlé, ale postupem času tmavly a tmavly, až se dostaly do barvy, kterou má teď, opravdu hodně tmavě hnědou, a to ho ještě čas od času přepadává pocit, že to není dostatečné, proto sem tam sáhne po černé. Jo, miluje tmavé barvy. Také měl období, kdy obdivoval muže s dlouhými vlasy, tak si sám ty své nechával narůst, ovšem tohle ho již opustilo a dnes si jako téměř každý kluk vystačí s tím, že vlasy prohrábne gelem, aby držely pěkně nahoře a nazdar, žádné starosti navíc s delšími vlasy. Na svět, dle jeho názoru velmi špatný svět, se dívá modrýma očima, které zdědil po otci. Nejradši by ty své krásné oči zavřel a už je nikdy neotevřel. Je vtipné, že navzdory tomuto přání můžete pod jeho očima snad vždy vidět kruhy z nedostatku spánku, vskutku, spí sakra málo. Kdejaká dívka by mu mohla závidět jeho čistou a jemnou pleť, dokonce ani v pubertě neměl výraznější nedokonalosti. Čeho si lidé všimnou nejdříve, když studují jeho obličej, jsou černé roztahováky či tunely, říkejte tomu, jak chcete, které má v obou uších. Dříve míval stříbrné, s těmi ale nebyl spokojen, proto zvolil klasické černé, do kterých se zamiloval. A když opustíme obličejovou část, dostaneme se k další výraznosti jeho vzhledu, tetování. Všechna má na pravé ruce, každé má význam. Mezi ta největší patří lebka, symbolizující smrt, kterou bohužel ve své blízkosti zahlédl. Dále obrovská růže a další jiné květiny, které mu připomínají dívku, na které mu záleželo a kterou ztratil. Co se oblečení týče, většinu jeho šatníku tvoří černé hadry, nejraději nosí pohodlné svetry a mikiny, avšak pozor, neodolá ani košilím. A poslední informace, až nepěkně často ho můžete vidět s cigaretou v ruce. Celkově působí jako takový roztomilejší bad boy.

Povaha:
Kdysi dávno by se dalo říct, že je s tímhle chlapcem legrace, že se s ním skvěle povídá, že je neskutečně sympatický, že prostě s tímhle týpkem chcete být kámoši. Jo, dříve se opravdu usmíval pořád, sice nad hloupými věcmi, ale smál se, byl plný energie a bavilo ho žít. Tak do druhé třídy to bylo až na hyperaktivitu bezproblémové dítě s mnoha přáteli. Pak ovšem v jeho povaze nastal první zlom, začal mít dojem, že je lepší než ostatní děti, že je silnější, chytřejší, oblíbenější, zkrátka úžasný. A bohužel si to jen v tichosti nemyslel, ale dával to jasně najevo, nejprve mírně, třeba jen výsměchem či nepěknými narážkami, ale čím byl starší a starší, tím se vše ještě víc prohlubovalo a on se nebál použít i fyzický druh šikany. Nyní se s ním lidé nechtěli přátelit z důvodu, že je fajn člověk, ale protože se ho báli a doufali, že jako jeho kamarádům jim nebude hrozit žádné nebezpečí. Z milého kluka se stal kruťas, který se bavil nad utrpením ostatních, užíval si ten pocit, že z něj jde strach a neprotestoval, když se k němu přidali další kluci, dokonce i některé dívky, stal se takovým vůdcem šikanátorů a vážně své chování nepovažoval za něco špatného. Na střední škole všechno pokračovalo, byl čím dál tím víc chladný, zlý, nepříjemný. Asi si říkáte, že není možné, aby se takový člověk dokázal změnit ze dne na den… Opak je však pravdou, dnes patří k lidem, kteří by neublížili ani mouše, kteří by na nikoho nepoužili špatné slovo, nyní patří k lidem, kteří proti násilí a formě jakékoli šikaně bojují. Ano, stačila jedna jediná událost, která mu otevřela oči, která mu ukázala, že dělá strašnou chybu. Nesnáší se za to, kým byl, nesnáší se z celého svého srdce, o kterém si ještě nedávno všichni mysleli, že žádné nemá. Výčitky svědomí ho v hlavě hlodají každou sekundu jeho života, nedokáže si odpustit. Teď už ho nevidíte se smát vůbec ničemu, nevidíte ho ve velké společnosti, nedostanete z něj mnoho, zařadil se mezi tiché lidi. Pokud ho čirou náhodou uvidíte v bitce, brání slabšího. A pokud ho uvidíte jinde, uvidíte ho zlomeného s cigaretou v puse, přemýšlejícího o všem možném, hlavně o tom zlém. Pokud se k němu dokážete dostat blíže, musíte být vážně trpěliví a chápaví lidé. Jeho už pohltil černý mrak, přes který nevidí dobro světa, nehledá přátele, podle něj si žádné nezaslouží, co kdyby jim zase jen ubližoval? Ne, to on nechce, už ne. Musí to být někdo jiný, kdo mu dokáže, že na světě není zbytečný, že za něco stojí, že se minulost musí hodit za hlavu, otočit stránku a začít novou kapitolu, že má cenu bojovat o štěstí, že je potřeba pustit světlé stránky jeho osobnosti ven, protože věřte mi, on jich má mnoho, jen všechno dusí v sobě a snaží se působit jako člověk, o kterého si není třeba dělat starosti, že má svůj styl na všechno a že všechno zvládne sám, že k sobě nepotřebuje nikoho pouštět.

Zájmy:
Když býval ještě v pohodě, měl plno aktivit, nejvíce ho zajímal sport, hlavně fotbal. Byl vážně dobrý, patřil k nejlepším hráčům mužstva, nevynechal snad jediný trénink, žil pro to. Zálibu v tomto sport viděl dlouho, ovšem dnes na to nemůže ani pomyslet, od chvíle, kdy začal mít problémy sám se sebou, z týmu odešel, nevyhovovala mu práce v tolika lidech, nedokázal být v tak velké společnosti, prostě to nedokázal. Nechtěl se sportu vzdát úplně, proto zkusil tenis, jeho další oblíbená aktivita. Tady byl sám, nemusel se strachovat, že by někomu ublížil. Jenže i zde nastal problém, konkrétně zdravotní, posral si to tím, že začal hulit. Jakože fakt silně hulit, jednou, když běžel pro míček, ucítil příšernou bolest na prsou a zakašlal se. Nebral to vážně, ale opakovalo se to. Trenér mu zakázal hrát. Nešel s tím do nemocnice, nebral to vážně. Zjistil, že nemůže ani pořádně běhat, vážně mu to svinstvo ničí život, ale jemu je to fakt jedno, stejně kouří dál, cigareta je jeho jediná kámoška. Takže sportovní aktivity hodil za hlavu, dal jim sbohem. Dají se cigarety a alkohol počítat jako zájmy? Protože on vážně smysl života přestal hledat, přestal hledat něco, co by ho bavilo. Než opustil školu bez dokončení, studoval fotografie a média, to vážně žral, všechno ohledně fotografování a následné práci s výtvorem. Fotografie považoval za jeden z nejskvělejších druhů umění a stále se o ně zajímá, už to ovšem není tak intenzivní. Vlastně celkově má umění děsně rád, kresby, malby, hudbu, literaturu, fakt, jen už se tomu prostě tak nevěnuje. Jeho největší zálibou je prostě být někde v klidu sám a přemýšlet. A taky jídlo miluje, hlavně italskou kuchyni.

Historie:
Dangelo Abatti se narodil jedné teplé letní noci v Itálii, přesněji ve městě Torino. Narodil se do rodiny, která si nemohla na nic stěžovat, taťka bohatý podnikatel, mamka úspěšná malířka a o dva roky později po prvorozeném dítěti přišla na svět nádherná holčička, jež dostala jméno Gianne, zkráceně Gia. Volba jména pro syna nebyla snadná, matka chtěla, aby se její chlapeček jmenoval Angelo, otec si však přál za syna Dana, proto se tato dvě jména nakonec spojila a vznikl z toho náš Dangelo. Rostl jako z vody, užíval si každé drobnosti, smál se všemu, byl veselý, byl šťastný. V jeho rodině nebyly žádné problémy, žádné domácí násilí, žádný alkohol, žádné špatné vztahy, nic, co by vedlo k tomu, že by se z hodného kloučka mohl vyklubat pěknej kruťas. Ale stalo se, něco se zlomilo, něco se pokazilo, změnil se. Začal ubližovat lidem ve škole, nejprve psychicky, později i fyzicky, neviděl na tom nic špatného, bavil se tím, líbilo se mu, jak ostatní trpí, jak se ho bojí. O mnoho kamarádů přišel, ale mnoho jich také získal, takových, kteří se chovali k ostatním hnusně jako on. Každým rokem to bylo horší a horší, nikdo nezakročil, každý se bál o jeho činech jen šeptnout. Celé to odstartovalo po druhé třídě a nejhorší je, že nikdo neví, co bylo příčinou, opravdu neměl s nikým žádné problémy, ale prostě jednou to přišlo, začal mít chuť všem dokazovat, že on je nejlepší. Nepřestalo to ani na střední škole, kde studoval fotografie a média, naopak, bylo to stále silnější. Šikanoval, kde mohl, nejen ve škole, třeba i slabší hráče na fotbale, všude. Šířil tohle zlo všude a stejně nikdo nezakročil, každý dělal, že se nic neděje, žádná jeho oběť si nebyla postěžovat, u něj doma taky nikdo nic nevěděl, všechno šlo skvěle až do jednoho dne. Do osudného dne, který ho od základů změnil. Bylo mu sedmnáct, když se jako obvykle vracel ze školy a chtěl si jít nakrájet pomeranč. Hned mu bylo jasné, že něco není v pořádku, když nenašel nůž na svém místě, vždy tam byl a teď byl prostě pryč. A pak zaslechl na jídelním stole pípnutí mobilu jeho sestry oznamující příchod zprávy, další zvláštní věc, jeho sestra měla mobil stále u sebe. Chtěl jí ho donést, věděl, že už je doma, jenže na mobilu na něj vyjela velmi nepěkná slova od nějakých anonymů. Z několika čísel jeho sestře chodily zprávy o tom, jaká je ubožačka, jak ji nikdo nemá rád, jak furt jen bulí, že je slabá a k ničemu, dokonce našel i spoustu zpráv, že by se měla raději zabít. Došlo mu, co hrozí. Utíkal za Giou a doufal, že není pozdě… Tento příběh má smutný konec, bylo pozdě. Našel svou sestru mrtvou, použila nůž a prášky, už jí nebylo pomoci. V ten moment si všechno uvědomil, otevřely se mu oči, pochopil, jak strašnou chybu udělal. Zlomilo ho to, totálně. Nedokázal v tom domě žít dál, ne po tom, co viděl. Celé si to dává za vinu. Než se odstěhoval, našel ve škole jeho sestry ony příčiny jeho smrti a řádně je potrestal. I ve své škole stihl dát všem najevo, že se šikanou končí. Školu nedodělal, nedokázal v ní být už ani minutu, má na ni kvůli sobě samému nemilé vzpomínky. Přestěhoval se do Brightonu, kde se snaží začít od znova, lépe, popravdě se mu to ale moc nedaří, změnil se sice k lepšímu, už bojuje proti špatné věci, ale šťastný být nedokáže. Všechna jeho radost ze života je pryč, často si říká, jestli má cenu na tom světě vůbec být. Nemá přátele, nechce je, nechce už nikomu ublížit. Nekomunikuje. Nesměje se. V hloubi duše je z něj nyní hodný člověk, milý, nápomocný a tak dále, jen to všechno zamyká v truhle uvnitř svého srdce a někdo k té truhle musí najít ztracený klíč. Tenhle nešťastný mladík nedokáže sám přijít na to, jaké hodnoty má. Nespí, hulí, pije, pláče, přemýšlí, trápí se. I přesto, jak zlý kdysi byl, si zaslouží lepší život. Poučil se ze svých chyb, chce být dobrým člověkem, zaslouží si šanci. Vzdal se všeho, co měl rád, zbyla mu jen temnota. Snad jednoho dne svět uvidí, jak krásný Dangelo je, když je šťastný.

Galerie:



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama