Niece Mack

4. března 2017 v 14:21 |  Postavy - ženy
Hráčka: Blake
Věk: 25 let
Povolání: Majitelka květinářství
Bydlení: Měststký byt
Faceclaim: Niece Waidhofer



Vzhled:
Je těžké ji přehlédnout. Ne proto, že by byla nějak závratně vysoká či při těle. Ani v jednom případě se to tak nedá popsat. Ne, Niece je výrazná svou bledou pletí, tmavými, téměř ebenovými vlasy a hlavně očima, které tak uhrančivě září, že má leckdo problém se od nich odtrhnout. Světle šedý odstín bouřkových mračen letního nebe, tak se dá popsat prazvláštní barva, která dodává na výjimečnosti celému jejímu pohledu. Stejně jako hrdost, která je v nich psaná. Ale o tom až později, nejdříve si probereme její půvabný vzhled, kterým tolik připomíná vílu, křehkou bytost z pohádek, která se až doslova nehodí do tvrdého světa.
Příroda stvořila jemnou bytůstku, která pojala od rodičů jméno Niece. Svou výškou dosahuje bráškovi něco málo k ramenům, snad o maličko výš - přeci jenom 166 centimetrů drobného těla asi sotva porazí těch 170, kterými vládne její mladší hnědooká verze. Nehledejte na ni zbytečné gramy tuku, vzhledem k tomu, že si sem tam vzpomene, že by se taky měla najíst, je snadné si udržet štíhlou línii, kterou by jí mohly závidět všechny modelky světa. Přesto jí je za co chytit, co se oblasti ženských předností týče, i když sem tam někdy můžou vyděsit lehce vystouplá žebra, která se však snaží obratně skrývat. Je zvyklá být neustále v pohybu, nezastavit se, a tak se nesmí nikdo divit, že se protáhne snad i tou nejmenší škvírkou na světě.
Nedá se říci, že by byla samá ruka, samá noha. Na to není dostatečně vysoká. Má v sobě jistý půvab, který jen potvrzuje ladný, sem tam lehce uspěchaný krok, i celkově pohyb. Zastihnout ji nepřipravenou doma, když uklízí, mysleli byste si, že nevykonává domácí práce ale tančí. Má ladnosti na rozdávání, i když je pěkná nešika. Často tak něco rozbije, což musí Gabe uklízet nebo opravovat, sem tam zakopne o své nohy nebo si je zauzluje, když místo tureckého sedu vytvoří něco, co by zdárně mohlo připomínat lotosový květ. Kdyby se ovšem z něm uměla dostat. Což neumí. A tak ve spěchu často zakopne a upadne, rozhodí rukama do všech světových stran a tančí na špičce kecky, aby nakonec dopadla tvrdě na zadek.
Obličej se pyšní zvláštním rysem, charakteristickým pro pohádkové bytosti a přesto je v nich něco lidského, ač ty prvky nadpřirozena, jako jsou její oči, vás jistě dostanou do kolen. Jak již bylo řečeno, její oči zapůsobí celkově nejvíc. Na první pohled chladné jako severní ledový oceán, plné odvahy, hrdosti a zkušeností s realitou, která se nedá ukrýt za pohádkový obal. Lze v nich často najít smutek a neštěstí, ale to jen když poblíž není její mlaší bráška. Toulá-li se v její blízkosti, hned jsou jasnější, plné něčeho, co nelze ani popsat slovy. Je to více než láska. Odhodlání. Usmívá se a stejně tak se jí i rty roztáhnou do úsměvu, kdy odhalí rovné bílé zoubky. Neusmívá se však často, poblíž musí být jen její bratříček, kterému se tak zdárně drží udržet ji šťastnou. Ale možná jen Niece nechce, aby se kvůli ní trápil.
Klenuté, užší obočí doplňuje přízračný výjev stejně jako dlouhé husté řasy, které lemují ten dechberoucí pohled pronikavých šedivých očí. Dlouhé husté kadeře tmavých vlasů, které si žijí vlastním životem. Jednou vlnité, jindy rovné. Jak se jim zachce. Když ji zlobí, jednoduše je sváže do culíku. A když ne? Nechá je žít si po svém a rozpuštěné. Nos klasického tvaru jí dodává na kráse, jen spodní ret je lehce nevyvážený a o maličko plnější než ten horní. Ze zlozvyku si ho často kouše, drží mezi horními zoubky, zvláště když ji něco trápí nebo je v rozpacích. To se i snadno projeví v její tváři, kdy se jí bledá líčka zbarví ruměncem a pak i klopí pohled. Příkladem její nesmělosti jsou muži. Neumí s nimi jednat, mluvit, nic. Asi proto, že od svých šestnácti neměla žádný vztah. Ale o tom také více až později.
Niece je na první pohled příkladnou obchodnicí. Vždy řádně upravena, pěstěné nehty na dlouhých štíhlých prstech. Žádné přebytečné šperky krom stříbrného medailonku na černé stuze, který ji visí na krku, ve kterém má ukrytou fotku jejich rodičů. Žádná jizva, žádná zvláštnost. Pih má minimum a svým vzhledem občas připomíná upíra. Obzvláště je-li nevyspalá ze vší té práce a povinností, kdy se snaží uchránit domácnost před nějakou katastrofou v podobě rozbité toalety nebo pozdě zaplacené elektřiny či nájmu.
Přesto sem tam na ní můžete vidět, jak je ze všeho unavená. Kruhy pod očima se snaží maskovat, stejně jako svoji celkovou únavu. Ale i tak je toho občas na ní tolik, že se roztřese v ten nejnevhodnější moment a špatně dopadne věc, kterou drží v rukách. Obvykle hrnek kávy nebo čaje, který s třísknutím sklouzne k zemi, kde se rozbije na milion střepů. Svoji únavu se snaží za každých okolností skrývat před bratrem, aby si nepřebíral její povinnosti na sebe. Už tak toho má sám o sobě dost a Nie se mu pokouší splnit jeho sen a pomoct mu se životem, aniž by přitom myslela na sebe a své bolesti. Pro ni je bratr nejdůležitějším článkem na světě.

Co je ještě na Niině vzhledu typické je pohrávání si s pramínkem vlasů, když je nervózní. Nejen, že si ho natáčí na prst a snaží se veškerou pozornost upoutat k němu, ale též si za něj tahá, odfukuje ho, nebo se naopak za ním skrývá. To obzvláště platí pro chvíli, kdy skloní hlavu a závoj tmavých kadeří skryje její obličej za nedobytnou clonou, které musí někdo odhrnout, aby viděl její tvář. V té je příliš snadné číst, i když se pokouší skrývat obavy. Před bratrem jí to jde nejlépe. Dokáže nasadit úsměv i za okolností, které zdaleka nejsou tak úsměvné a šťastné. Ba naopak. Spíše katastrofální. Ale i tak se usměje a bude dělat, že na tom spolu s Gabem byli hůř. Daleko hůř, i když to nemusí být vždy pravda. Lež je ale někdy dobrá, no ne?
Co se týká módy, nikdy ji neuvidíte ve značkovém oblečení. Nejsou peníze, není láska. Nia není posledlou magorkou, co by se vyžívala v katalogu módy, aby zjistila, že špičaté podprsenky poseté hřebíky a cvočky jsou dnes in. Jí ke štěstí stačí obyčejné šaty s rozevlátou sukní místo té, které obepíná zákoutí jejího těla. Nia si vystačí s málem. Kecky, na jejichž tkaničkách stejně udělá uzel, žabky či balerínky. Žádné podpatky nebo okázalosti u ní nenajdete.


VLASTNOSTI:
Charakterizovat někoho jedním slovem je zhola nemožné. Přesto, pokud bychom se měli pokusit přiřadit k Niece jedno označení, jeden výstih, co by pojal celou její bytost? Jednalo by se o "zlozvyky". Ať už se jedná o pobrukování, jehož tóninou je naprosto mimo, poklepávání prstů o dřevěnou desku stolu v rytmu hrajícím v hlavě, okusování konce tužky nebo propisky, čmárání si po rukách pomocí poznámek, aby na něco nezapomněla nebo ta tendence si neustále pohrávat s tmavými pramínky vlasů, to všechno je jen střípek z mnoha zlozvyků, kterými něžná mladá žena na první pohled oplývá. Snad za to může umělecká duše, jejíž rozpětí křídel bylo násilně zkráceno, ale ta hříčka přírody si dál nachází drobné cestičky skrze jemná gesta, s nimiž dokáže přitahovat nechtěnou pozornost, aniž by si byla čehokoliv vědoma. Ne, že by byla tak naivní, i když... ano, je. Spíše jde o jeden závažný problém, který na první, druhý, ani třetí pohled není zaznamenatelný pouhým okem.

Niece je hluchá na pravé ucho. Naprosto. Bez sebemenší šance na léčbu, na zázrak, na jakékoliv možné vysvobození z paláce ticha, v němž už jako malá uvízla. Svět najednou zmlknul, veškeré zvuky ustaly a tmavovláska přestala vnímat hřejivost i chlad lidských hlasů, jemnou či silnější intonanci, tóninu, hravost i jízlivost. Neslyšela jednotlivé hloubky i výšiny, nikdy si znovu neposlechne gramofonové desky, na něž se valí prach s každou vteřinou, kdy leží zapomenuté v papírové krabici kdesi v rohu bytu. Nebylo tomu tak vždycky, vždyť se svou láskou k hudbě měla nakročeno k možné kariéře baletky, ne-li samotné primabaleríny, která by v budoucnu přinášela naději do srdcí diváků sledujících každý její krok, každý skok, každý pohyb. Sluch jí byl odebrán, zvuk zhasnul svá světla a jedinou takovou maličkou nadějí zůstalo naslouchátko, které sice moc nepomáhá, neboť ho často nechává vypnuté, jak omylem zapomene, ale sem tam jí dokáže znovu dodat pocit sebejistoty, kterou ztratila před dávnou dobou.

Mohla se tak dál plácat ve smutku, že již nikdy neuslyší, ale ne. Niece si vybrala život, kdy mohla rozdávat radost prostřednictvím svého úsměvu, jemných slov i práce, do níž vkládala celou svou osobnost. První pokusy s filmováním, psaní knížek pro děti, k nimž její mladší bratr vtiskl jemné ilustrace a vedení drobného květinářství. Za stařičkou kamerou tak dodnes hledá záchvěvy života, radost v očích dětí i postarších párů, jimž láska vydržela po celý společně strávený čas. Ve svém volnu se snaží sepsat pohádkové knížky pro děti, vedená inspirací a láskou k nim, stejně jako svým mladším bráškou, tiše vkládaje jednotlivé výtisky do polic maličkého, utiskovaného antikvariátu zapadlého v řadě ostatních obchůdků, že si ho kolikrát nevšimnou. Vadí jí to? Ale kdeže. Je šťastná tímto způsobem, i když nevydělává tolik, aby si mohla dopřát vše, po čem její srdce touží. Častokrát totiž sotva stačí zaplatit účty a vyžívat jen z toho, co zbyde.

Máte-li s ní domluvenou schůzku, už rovnou zkazí první dojem. Přijde pozdě. A moc dobře to ví, za což se vám bude horečnatě omlouvat. Není to tak úplně ale její chyba, že je nedochvilná. Jelikož se sama stará o svůj maličkatý obchůdek, domácnost a shání peníze kde se dá - či mezi tím dobrovolničí - je u ní těžké vychytat chvíli, kdy ji zastihnete připravenou a včas nastoupenou. I do práce chodí pozdě, obvykle pár minut po začátku pracovní doby, již má vypsanou na dveřích, uřícená, jak se žene přes půlku města, že si ani nestačí koupit cestou kafe. Na které stejně ani nemá. A snad jen její velké bouřkou zbarvené oči vás umluví natolik, abyste se na ni nezlobili a jen ji jemně pokárali. Stejně to udělá zas.

Potkáte-li ji naopak v nějakém obchodě - nejčastěji v supermarketu nebo něčem podobném, překvapí vás, s jakou starostí vybírá z pomerančů, jak se nad nimi lehce mračí. Ne snad, že by byly jedovaté nebo jí hodlaly kousnout. Či to snad už udělaly. Jen se rozmýšlí, zda jejich cena je výhodná a má do nich investovat, aby byla šťastná a spokojená. Nebo její bráška, o kterého se stále tak trochu stará od té doby, co přijela do Brightonu. A hlavně zdravý. Na zdraví svého bratra staví vše. Je pro ni přednější než cokoliv a klidně by se kvůli němu vrhla ze skály jen proto, kdyby věděla, že pak bude v pořádku. Snad by i dokázala zabít. Ne, to ne, tak hluboko by nikdy neklesla, aby sebrala život někomu jinému. Ví, jaké to je, když se někomu ztratí před očima něco cenného. A nechce, aby to někdo zažil, i když něco takového se nedá ovlivnit. Místo toho si naopak váží té své, Gabriela, který ji zbyl.

Tím se snadno dostáváme ke kapitole, která ji dost bolí. Šikanování Gabriela. Často kvůli tomu musela do školy, aby si od učitelů a ředitele vyslechla, že její bratr lítá v průšvihu, který ovšem nezapříčinil on sám nýbrž jeho spolužáci. Dost často tak bylo kvůli jeho chování, fóbiím či tendenci nekomunikovat se svým okolím, či jen kvůli tomu, že jsou jejich rodiče rozvedení. Strach ji nepřešel ani po zdárném ukončení školy, kdy se Gabe po letech odstěhoval od jejich rodiny, zatímco se Nie starala o jejich maminku. Často mu píše emaily a zprávy s dotěrnými dotazy na jeho zdraví, na stav života... Vlastně na cokoliv. Za svého bratra bojuje až do morku kostí. Za každých okolností, nenechá se porazit, i když někdy je potřeba sklopit hlavu a držet se s davem jako jedna z ovcí ve stádu. Jen proto, že mu to pomůže. Že mu to nepřinese problémy. Její pohled je odhodlaný, bojovný, plný hrdosti na to, co dokázala. Pro někoho je to málo, ale pro ty dva? Nehorázně moc. To, že se nevzdala školy a přesto si našla práci, aby pomohla Gabrielovi financovat vzdělání, po kterém tolik toužil. Že dokázali přežít z toho, co měli, co si vydřeli rukama. Rve se s tím, kdy ji svět podkopává nohy a hází ji tam klacky, útočí ze všech stran. Ale Niece se nedá a vždy odhodlaně a tvrdě bojuje proti jeho nástrahám.

Přesto i na ni je toho někdy moc a z usměvavé dívky, která pod tím úsměvem skrývá svoje opravdové pocity, se stane doslova křehká porcelánová panenka, která se schoulí do kouta a pláče. To ji dostihne minulost, problémy, vše na ni nemilosrdně dopadne a Nie je sražena tou vahou zodpovědnosti, kterou má za svého bratra, za svou rodinu. S tím, že ji nikdo nepomůže a je na všechno sama. Neumí se nikomu svěřovat, ani bráškovi toho neříká tolik jako on ji. Skrývá před jeho mladou duší problémy a snaží se, aby si užil ještě tolik nevinného života, kolik jen může. I když jak se zdá, nedaří se jí to. Ne tolik, jak by chtěla. A ač mu přeje všechno štěstí světa, má pekelný strach, že se od ní jednou odloučí a jejich vztah ochladne, neboť už nebude tou první v jeho životě, ale sám Gabe ji odsune na druhou kolej.

Co je pro Niece typické, je věčný pohyb. V práci, cestou domů, doma. Všude, za každých okolností, je v pohybu, děj se co děj. Vždyť doma mají i tak dost práce, a co, že má malý byteček. I tak musí prát prádlo, zašívat ho, vařit, i když sama si často zapomene vzít jídlo do práce, jak při tom všem myslí na deset milionů věcí, které je nutno udělat. Ač se jí to nelíbí, sem tam je zapomnětlivá a to se netýká jen jídla. Několikrát se stalo, že vyčerpáním usnula, připálila jídlo a málem vyhořela. Nebo zapomněla vypnout pračku a málem vytopila sousedy pod ní. Co je častým úkazem, je jak snadno zapomene zaplatit účty. Vyskládá je vždy do skleněné misky u dveří, kam odhazují klíče a při všem tom vytížení, kdy se stará o domácnost, svou práci a dobrovolnictví prostě zapomene. A tak není výjimkou, že jí uprostřed něčeho vypnou elektřinu.

Čeho si povšimnou hlavně muži je onen problém s navazováním vztahů. Již od šestnácti žádný neměla, protože veškerou svou pozornost věnovala bratrovi a tomu, aby je od sebe nikdo neoddělil. Stala se na něm svým způsobem závislá, nedokáže si svůj život bez něj představit. Vždy tu byla pro něj, za každých okolností bojovala proto, aby ti dva byli spolu. Představa odloučení je nemyslitelná. A pěkně děsivá. Její poslední vztah byl krátce před rozvodem jejich rodičů, kdy se se svým přítelem rozešla, aby mohla být s Gabrielem a postarala se o něj. Od té doby nevyhledávala ani románky na jednu noc. Vztah je pro ni něco nemyslitelného, i když čas od času podlehne touze po nějakém silném muži, který by ji osvobodil z tohoto života. Ji a brášku. A dal jim život, jaký by měli mít normální lidé. To, o co přišli díky jedné hloupému nedorozumění v jejich rodině.
Stejně jako Gabe, i ona trpí několika fóbiemi. Má neuvěřitelný strach z výšek. Stačí, aby se ocitla tak dva metry nad zemí u okna a už je pro ni problémem se jen pohnout. Proto se věšení záclon neobejde bez nutných přestávek. K tomu by Gabriela nepostavila ani za cenu vlastního života. Radši se pokusí překousnout svůj strach, protože představa, jak Gabe vypadne z okna, i když jen ze tří metrů, je pro ni naprosto nepředstavitelná. Srdce se jí svírá strachem snad víc, než díky té fóbii. I když pak trvá dlouho, než se jí rozklepané ruce přestanou třást a dech se uklidní. Další nešťastným strachem je fóbie z výtahů. Nedá se říci přímo, že by se jednalo o klaustrofóbii, nevadí ji uzavřené prostory. Spíše ta představa, že se s ní utrhne a zřítí do hlubin a rozbije. To ji děsí tak moc, že jenom při pohledu na dveře od toho kovového monstra, se chvěje hrůzou a i kdyby měla vyšlapat až do osmdesátého patra, radši to vezme po schodech, než aby během pěti minut byla nahoře díky pojízdnému kovovému přízraku. Poslední strach je spíše něco, co si sama vsugerovala. Jedná se o coulrofobii neboli strach z klaunů a dřevěných loutek - jenom při pohledu na ně ji popadá hysterie, jako by snad měly oživnout a zabít ji.


ZÁJMY:
Je jich mnoho ale defakto na žádný nemá čas. Ve zkratce? Filmování, psaní knížek pro děti, běh, tanec, prodávání ve svém obchůdku a vaření.

Historie:
V rodině Mackových se narodila jako první, vytoužené dítě. Jejich rodiče nikdy nelpěli na tom, zda první bude holka nebo kluk a zda to další bude stejného pohlaví nebo opačného. I když jistě, který táta by si nepřál svého nástupce v podobě chlapce? I to se nakonec vyplnilo. Zatímco Niece byla věrnou kopií své matky, Gabe se podobal naopak svému dědečkovi. Ne otci, ale jeho otci. Jejich tátovi to ale nikdy nevadilo, protože jejich prarodiče již dávno zemřeli a tak měl táta aspoň vzpomínku na svou rodinu stále před očima. Nie s radostí plnila úlohu starší sestřičky, kdy se starala o zubatý úsměv svého brášky, kdysi ještě pizizubatý, než mu narostli všechny mléčné zoubky. Věděla, že každý takový úsměv z jeho strany je vzácností díky komplikovanému porodu, kdy o něj rodina málem přišla. On ji naopak těšil květinami a tím, že ji nezlobil, netahal za vlasy nebo nerozbíjel hračky. I tak nebyla tím typem, který by si hrál s panenkami. Ale ani autíčky. Radši si vařila v dětské kuchyňce, pořádala čajové dýchánky pro králíčky a tvářila se jako kloboučník.

V šesti letech přišla rána, která jí z části změnila pohled na svět - alespoň prvních několik let než se vrátila ke své naivitě. Ze dne na den, z minuty na minutu ztratila sluch v pravém uchu. Přestala vnímat svět a nebýt toho, že jí rodiče strhli zpátky z vozovky, pak by se nechala přejet, neboť naprosto přeslechla blížící se vozidlo. Po mnoha vyšetřeních však doktoři nemohli přijít na to, co ve skutečnosti hluchotu způsobilo, ale léčit se nedala. Kdo ví, kde byl problém, ale Nie to aspoň naučilo mírně odezírat ze rtů ve speciální škole a znakovou řeč. Díky studiu se v pozdějších letech mohla připojit ke svým vrstevníkům a spolu s naslouchátkem vést normální život teenagera.

Později, když byl Benji starší, stávala se terčem, ba přímo obětí, jeho věčných malůvek, kdy kreslil snad každý její krok, její úsměv, smích či jen chvilku, kdy si smotávala věnečky pro svou maminku. Nebyla neposedným dítětem, ač měla dost často rozbitá kolínka z toho, jak balancovala na obrubníku jako baletka nebo ji sem tam uklouzla nožka. Za uplakánka ji snad ale nikdo nemohl považovat. Vždy jen vykulila svá očka nad tím, jak se jí to mohlo stát, než se rozesmála. Příkladné dítě, které mělo dobré známky, ač nemohlo být nejlepší v ročníku. Nebyla Gabe, ale o své známky se starala pečlivě. Ráda četla, studovala dokud mohla. Vylepšovala si jazyky, učila se o historii a toužila po cestování okolo světa, až bude starší.

Leč toho se nedočkala. I když měla svého přítele, o kterém si myslela, že bude jejím budoucím manželem - ach ta roztomilá dětská naivita - rodinu, přátelé, neměla jistou budoucnost. Svého přítele milovala. Bylo jí tehdy pouhopouhých patnáct, když ho viděla prvně. Školní atlet. V posledním ročníku. Ona v prváku, nováček na škole. Přesto ho uhranula svýma očima, když ji zahlédl na chodbě. Nevěděla, že tohle není její vysněný princ. Jako každý kluk, i on chtěl po ní jen to jedno. Co mu dala, aby se pak rozplakala, jak ji ponížil. Všem vyprávěl o její nezkušenosti na poli lásky a fyzického potěšení a chudák Nie se utápěla ve svém žalu. Možná to byl ten krok, který ji posílil, aby pak bojovala proti nepřízni osudu. A možná i její rodiče, zvláště matka, která jí řekla, že ať se děje, co se děje, má se tomu hrdě postavit a nedat na sobě znát bolest, protože pak přijdou jiní, kteří její slabosti využíjí.

Krátce na to se však jejich rodiče začali rozvádět - otec si našel mladší milenku, fyzicky atraktivnější, která by mohla zastat úlohu jejich starší sestry než matky. Soudní proces se vlekl a hrozilo, že je od sebe odtrhnou, odloučí a už se nikdy neuvidí. A představa dětského vyrůstání na opačné straně země a toho fakt, že tím přijde o Gabriela byla pro Niece nemyslitelná. Nechala si zfalšovat doklady, začala se silněji líčit, aby vypadala starší a při škole si našla noční šichtu, aby je dva uživila. Prodali starý dům a nastěhovali se do menšího, skromného bytečku, jehož nájem mohli platit. Někdy lépe, jindy hůř. Byt o rozloze 3+kk jim bohatě stačil, i když soukromí byl luxus, který si stěží mohli dovolit. Sama Niece nakázala Gabrielovi, aby si vzal onen soukromý pokoj, aby měl klid na školu, když ona sama chodila pozdě ráno domů, aby se za pár hodin budila do školy. Mnohdy se stalo, že vytuhla tak moc, že ani do té školy nedorazila nebo došla s velkým zpožděním.

Byla ta, kdo se staral o všechno. Přišla domů ze školy, navařila jídlo, připravila prádlo do pračky, vybrala poštu, aby hned zase vylítla ven do práce a pracovala do posledních sil, aby je uživila. Ráno se vracela pozdě, zničená a přesto si našla chvilku, aby vypracovala úkoly, připravila Gabrielovi snídani a pověsila prádlo. Tři hodinky spánku byl pro ni luxus, do práce chodila zdravá, nemocná, čilá i unavená, brala přes časy a leckdy se stalo, že jela dvacet čtyři hodin denně, někdy i víc v kuse. Vždy, z každé výplaty, dává stranou část peněz, aby mohla Gabrielovi zaplatit jeho vysněnou školu. Když ona se vzdala svého snu, nedovolí, aby se vzdal on toho svého.

Jejich život nebyl žádným peříčkem. Žádný luxus, nic. Často se museli spokojit s oblečením ze sekáče nebo naprosto neznačkového kousku ve výprodeji. Jídlo nebylo také nijak extra zdravé, ale právě proto se ho snažila doplnit o vitamíny. Hlavní bylo, aby byli oba zdraví. A teď? Gabriel se už před nějakým časem odstěhoval, maminka skončila v ústavu, neboť jí postihla zrádná nemoc způsobující předčasnou demenci a Nie si konečně začala plnit sny jeden po druhém. Cestování se zkrátilo na Brighton, kde se usadila, aby měla svého bratra blíže u sebe, otevřela si maličký krámek s květinami a žije od výplaty k výplatě, neboť část peněz posílá do pečovatelského domu.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama