Adrian Bailey

13. února 2018 v 17:09 |  Postavy - muži

Hráč/ka: Eliza
Věk postavy: 21 let
Povolání: Student vysoké školy - obor Herectví a divadelní nauka. Přivydělává si tvorbou grafiky a příležitostně hraje v místním divadle
Bydlí v: Městský byt
Faceclaim: Daniel Howell



VZHLED:
Adrian, i přes svou výšku 192 cm, působí docela nenápadně. Zdá se, že na něm vlastně není nic zvláštního. Hnědé vlasy, které se mu neorganizovaně vlní na hlavě, bystré hnědé oči těkající kolem, a dolíčky ve tvářích dodávající mu na roztomilosti a naprosté neškodnosti. Nos má jako knoflíček a když stráví nějakou dobu na sluníčku, vyskákají mu na obličeji drobné pihy.
Nejčastěji nosí černou, černou a možná taky trochu černou. Nepotrpí si na značky, má rád to, co je pohodlné, a taky věci, které nějak odrážejí jeho světový názor. Ať je to jeho mikina s nápisem "Tumblr" nebo sto let staré tričko z koncertu My Chemical Romance. Nejmódnějšími kusy v jeho šatníku jsou kožená bunda a roztrhané černé skinny jeans. Pod oblečením to člověk těžko pozná, ale na Adrianovi by se svaly hledaly těžko. Je trochu oplácaný, ale určitě ne tlustý. Často se hrbí, i kvůli výšce, a na obličeji má většinou usazený lehce zamračený výraz. Vypadá s ním zamyšleně a "prosím nemluvte se mnou", což naprosto přesně odpovídá jeho věčnému přání.
V centru pozornosti ho moc často nenajdete, pokud zrovna nestojí na divadelních prknech, a věčně má mobil v ruce. Ozdoby moc nejsou pro něj, snad kromě tmavě hnědého koženého náramku na pravé ruce, ten ale nikdy nesundává. Nakonec, kdyby se Adrian občas usmál a necosplayoval smrtku na plný úvazek, mohl by z něj být půvabný mladý muž. Ale tak, co člověk nadělá.

POVAHA:
Povahově není Adrian zas tak složitá osobnost. Pokud ovládáte kvantovou mechaniku a podobné srandy, působí skutečně jednoduše. Je to samotář, má rád svůj klid a situace, kdy se musí socializovat či, nedej bože, komunikovat s lidmi jsou mu z duše protivné. A má z nich hrůzu. Nikdy neví, co má pořádně říct, připadá mu, že všechno je špatně. Má dost nízké sebevědomí a přestože je inteligentní, sám o sobě si to nemyslí. On si o sobě všeobecně nemyslí nic dobrého. Pokud jde o jeho zájmy, dokáže být najednou daleko živější, komunikativnější a zapálený pro věc. Je nervák, ale jakmile jde o divadlo a hraní, docela na svou trému zapomíná. Jako člověk je Adrian milý, se všemi se snaží jednat slušně. Pokud od něj někdo potřebuje pomoct, samozřejmě mu pomůže a odjakživa má ve zvyku kamarádit se se stejně ztracenými existencemi, jako je on sám. Pokud dojde na konfrontaci, stáhne se zpátky do sebe a nedává najevo nic. Svoje pocity si v sobě uzamkl na šest západů a vypouští je, jen když už nemá jinou možnost. Život, zvláště v posledních dvou letech, se s ním moc nepáral, má za sebou ošklivé zkušenosti, a kvůli nim je teď ještě více uzavřený, těžko důvěřuje novým lidem a připomíná daleko víc vyplašeného kolouška než co jiného. Nevěří tomu, že by se o něj skutečně někdo mohl zajímat, že by v něm mohl vidět něco dobrého. Může působit pasivně, jako by se ho nic netýkalo, ale je to spíš jen způsob, jak se on sám snaží předem vyrovnat se zklamáním, které nevyhnutelně očekává. Osobnostně je dost submisivní. Ovšem stále má v sobě tu vášeň a radost, která ho dokázala přes všechny ty časy na střední a na právech překlenout. Jen pro něj může být trochu obtížné ji pod tím vším smutek, co v sobě má, najít.

ZÁJMY:
Adrian miluje herectví a divadlo - baví ho jak přímo hraní, tak o všechno okolo, veškerá ta nudná teorie, ze které se ostatním ježí vlasy, tu on žere. Rád se vciťuje do postav, zapomíná, kým on sám je. Přestože je trémista, na jevišti na svůj strach dokáže úplně zapomenout. Stejně tak ho zajímá i psychologie a literatura, samozřejmě hry, dále pak populárně motivační knihy, životopisy zajímavých osobností a nejnovější young adult (což by samozřejmě nepřiznal). Dost času také tráví hraním her, od Mario Kart po Skyrim, a je docela dobrý co se týče grafiky. Několikrát si přivydělal nějakou tu korunu tvorbou designů webových stránek. Jinak kreslit moc neumí. Svůj volný čas dost často mrhá na internetu, ale se vší láskou - svůj tumblr udržuje stále aktuální (díky fotkám koček, shitpostům a gify z Marvel filmů). Další oblíbenou činností je spánek, případně válení se v posteli a nemuset chodit ven mezi lidi. Když už ven vyleze, má rád knihovny (protože je veliký nerd) a cestování do zajímavých měst, kde může obdivovat architekturu - na dovolenou u moře ho neužije (protože se stydí sundat si tričko). Celkově ho baví kultura a umění, ať už tomu odborně rozumí nebo ne. V minulosti zkoušel psát i básně a sem tam nějakou povídku. Hudbu taktéž zbožńuje, především tu klasickou, ale není vyhraněný žánrově, rád zabrousí i do moderních věcí, jeho Spotify playlist je dost nesourodá směska. Našli byste tam Taylor Swift, Vivaldiho i Slipknoty. Jednou by se chtěl naučit na nějaký nástroj, preferenčně na klavír nebo na housle. Sport je mu absolutně cizí, ale pokud už by musel nějakou fyzickou aktivitu vykonávat, nejmenší utrpení pro něj představuje běh.

HISTORIE:
Jednoho sychravého (jak jinak) březnového dne se Adrian narodil mladému manželskému páru v Londýně, v samém srdci Anglie. Byl předurčen milovat čaj, nosit každý den deštník, a očividně také k tomu, aby mu rodiče organizovali život a všechno bylo špatně, ať udělá, co udělá.
Dětství měl Adrian hezké. Byl takové standardní dítě, nijak zvlášť úžasný nebo speciální. Měl rád příběhy, ať už vyprávěné nebo v knížkách, vystačil si sám a socializace mu moc nešla. První zlom nastal v momentě, kdy se mu narodil bratr. O 5 let mladší, jménem Nathan. Adrian ho zrovna nemiloval a tato nevraživost ho nepřešla ani v pozdějším věku. S bratrem si prostě nesedli. Nikde není psáno, že svoje příbuzné musíte mít rádi. Byli zkrátka hodně odlišní: Adrian byl tichý, přemýšlivý, zatímco z Nathana vyrostl ukázkový extrovert a neřízená střela.
Na základní škole měl Adrian dobré výsledky, našel si i pár kamarádů. Sice by upřednostnil kamarádovo morče před dotyčným kamarádem, ale hej. Celkově v kolektivu moc oblíbený nebyl, měl dost nízké sebevědomí, ale vtípky a posměšky se snažil odrážet sluchátky v uších a knihou v ruce. Problém nastal, když si měl vybrat střední školu. Jelikož měl zálibu v uměleckých disciplínách (knihy, hudba, dokonce zkoušel i cosi malovat), chtěl se tímhle směrem vydat. Umělecká škola, jedna z nejlepších v Londýně. Well, úmysly měl sice super, ale rodiče měli jiný názor. Diametrálně odlišný. Rozhodli se, že doma chtějí mít génia. Bez okolků ho šoupli na jednu z nejdražších a nejkonzervativnějších škol, kterou našli. Čistě chlapecká. Yay. Klukovi, který by mohl nadšeně sedět celý den v muzeu, to mohlo jenom prospět. A taky že jo.
Nejen že školu naprosto nenáviděl, ale ještě byl i příšerný student. Z jedné části za to mohla obtížnost, ale z druhé čistý, téměř vzdorovitý nezájem o učivo. Adrian měl naprosto u zádi matematiku s fyzikou i biologií, stejně tak šprtání německých a španělských slovíček nebo větné rozbory. S nikým se navíc nebavil. Ne že by se někdo chtěl bavit s ním. Ukázalo se, že šikana na základce byla nic oproti tomu, co si zažíval každý den na střední. Denně si přál, aby božstvo, ve které nevěřil, ukončilo jeho život. Proplakal celé noci, cítil se bezmocný. Častokrát uvažoval, že by to prostě všechno skončil. Jedinou útěchu, kterou si našel, představoval dramatický klub, který pořádala právě škola, do které chtěl původně nastoupit. I když se hodně potýkal se svou trémou, divadlo ho bavilo. Dokázal se vžít do složitých rolí, nedělalo mu problém naučit se texty. Odehrál i několik představení. Rodiče mu často vyhrožovali, že mu dramaťák zatrhnou, pokud si nezlepší známky, a to byl zhruba tak jediný důvod, proč Adrian dokázal prolézat z ročníku do ročníku. Nebyl hloupý, přestože si to o sobě myslel.
Když se blížily zkoušky, které by mohly rozhodnout o jeho budoucnosti aka vysoké škole, trochu se probral k životu. Doufal, že vysoká by mohla být jeho šancí dostat se pryč, konečně jít dělat něco, co ho bude bavit. A tak místo pláče věnoval veškerý čas doma dohánění učiva, šprtání se na testy. Pořád ho to ani za mák nezajímalo a v hodinách kreslil zmutované jednožce, rok žil na bídné stravě a energeťácích s kafem, ale nakonec se mu povedlo složit všechny zkoušky na přijatelné známky, aby mohl reálně uvažovat o většině vysokých škol v zemi. Ještě že tak, protože jako prodavač v Tescu nebo číšník někde ve Skotsku by se neuživil. Tam musíte mluvit s lidmi.
Ale nebyl by to Adrian, aby se to zase kapitálně nedosralo. Předtím, než stihl podat byť jen jedinou přihlášku, bylo mu oznámeno, že bude studovat na škole v Leeds, práva. Otcův dobrý známý tam Adriana dostane. Rodina je prý zklamaná jeho dosavadními výsledky a ráda by, aby se jeho postoj zlepšil. V tu chvíli šel Adrian málem skočit z okna svého pokoje na beton před domem. Proti všemu ale nakonec souhlasil. Leeds byl od Londýna dost daleko, tam ho rodiče nahánět nemohli. Věděl už moc dobře, že by stejně nakonec bylo po jejich. A tak odjel studovat práva.
Univerzita nebyla tak hrozná, jak si myslel, že bude. Žil na koleji s bandou dalších vystresovaných studentů, na přednášky nijak moc nechodil, většinu času trávil ve svém pokoji sledováním seriálů, hraním her nebo vzdycháním nad všemi školami, na které býval mohl jít. Dost se litoval a cpal brambůrky. Potom se při jednom (bohužel pro něj povinném) školním projektu seznámil se Spencerem, starším studentem práv. Nebyl si zrovna jistý co se sexuality týče, takže když se se Spencerem pomalu rozvinul vztah, nebránil se tomu. Naopak, zdálo se mu to jako naprosto super věc, jako něco, co ho dostane z té bahnivé louže jeho života. Vodili se za ruce, chodili na rande, Spencer ho dotlačil k tomu, aby se víc učil a pomohl mu sehnat brigádu v kavárně, do které denně chodil. Vytáhl Adriana z jeho ulity. Všechno se zdálo být super.
Hm, jasný. Jako by mu někdy v životě něco vyšlo, že jo. Asi po třech měsících jejich vztahu se to začínalo výrazně kazit. Spencer byl panovačný, majetnický, bezdůvodně žárlivý. Než se Adrian nadál, řídil mu život jako jeho rodiče, ale tentokrát to bylo o dost horší. Byl jako ta žába v hrnci, které se pod zadkem postupně ohřívá voda, dokud se neuvaří. Nejdřív si z něj dělal legraci, shazoval ho za jeho chyby. Na facky došlo až později. Nakonec skončil zase sám v pokoji na koleji a plakal, dokud vyčerpáním neusnul. Nevěděl, co má dělat a neměl nikoho, kdo by mu pomohl. Dokonce jednou kvůli tomu mluvil s mámou, snad poprvé v životě se jí vážně svěřil a na týden odjel i domů. Raděi poslouchal kecy o tom, že bude mít mizernou kariéru než muset myslet na Spencera. Přesto se nedokázal přinutit vztah ukončit. Nevěděl, co by řekl, nevěděl, jak by to mohl zvládnout. Nedokázal si představit, že se mu postaví - bylo to dost hrozné, když dělal všechno, co po něm chtěl. A tak situaci vyřešil po svém: utekl ze školy. Dojel zpátky na kolej, posbíral si svých pět švestek a pod rouškou noci prostě vypadnul pryč. Nad ránem se pak objevil zpátky v Londýně u svého kamaráda Matta před domem, promočený typickým anglickým deštěm, jestli by ho nevzal k sobě. Naštěstí vzal.
S jeho pomocí potom Specerovi alespoň napsal, že s ním končí. Po krátké smskové "výměně názorů" strávil zhruba týden v posteli, než se dokázal přinutit něco dělat přemýšlet nad tím, co teď bude. Ukončil studium práv, s rodiči se vůbec nespojil. I když tvrdil, že bude u Matta jen chvíli, nakonec tam zůstal celou dobu a oběma jim to vlastně docela vyhovovalo. Adrian si sice zkoušel najít práci, ale raději by skočil do Temže, než by dělal cokoliv, na co měl reálnou kvalifikaci (což je žádná). Matt ho nakonec dokopal zajímat se znovu o vysoké školy a tentokrát u padla do oka ta v Brightonu. Adrian neměl co jiného dělat a Matt ho jenom podpořil v tom, aby si konečně šel za tím, co ho baví, místo toho aby hrál Mario Kart do zblbnutí. A tak se Adrian (po extrémně stresujících přijímačkách, před kterými čtyřikrát zvracel) dostal na obor Herectví a divadelní nauka. Dokonce se mu podařilo si z našetřených peněz sehnat vlastní malý byt. Tak odjel do Brightonu, kde daleko od všeho, co se stalo, ale dost blízko Londýnu, aby mu Matt mohl přispěchat jako emocionální podpora, může začít nový, lepší život než doposud.

GALERIE:



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama